Testy automobilů aneb jak to bylo...

     Turínská automobilka Fiat uvedla čtvrt století po svém založení, čili v roce 1924, nový model 509, jenž zaznamenal pozoruhodný úspěch.

     Jak se můžeme dočíst v odborné literatuře, vzbudil tento malý Fiat 509 tak velký rozruch, že se prý dokonce hovořilo o historické události. Dnes je již obtížné hodnotit, čím tento vůz vlastně tehdy zaujal, zdali svou jednoduchostí a lehkostí, nebo jinými přednostmi. Pravdou však je, že se až do ukončení výroby v roce 1929 vyrobilo nezanedbatelných 90 000 kusů v provedeních sedan, kabriolet, spider a sportovní vůz.

     Základní verze pětsetdevítky měla čtyřmístnou dvoudveřovou karoserii na žebřinovém rámu. Poháněl ji zážehový motor 1,0 / 14.7 kW (20 k), jenž zpočátku působil dost problémů. Tento čtyřválec s vačkovou hřídelí v hlavě válců byl proto v modelu 509 A, jenž přišel na trh v roce 1926, zdokonalen, což se týkalo především soustavy mazání. Naopak mimořádné byly velmi účinné brzdy na všech čtyřech kolech. O něco výkonnější motor, než se montoval do základního provedení, měla sportovní verze Fiat 509 S, která však dosahovala největší rychlosti jen 96 km/h. To jistě bylo u pěkného dvoumístného vozu zklamáním. Hranici stokilometrové rychlosti překonaly až model 509 Sport Mona a také velmi vzácný typ 509MM s nízným rámem a motorem přeplňovaným kompresorem. Jeho maximální rychlost činila 129 km/h. Fiat 509 si rychle získal oblibu zákazníků. Svědčí o tom nejen již uvedený počet vyrobených kusů, ale také množství variant. Jednou z nich byl model Fiat 509 Todpero, čtyřmístný vůz se stahovací střechou, který v neobvyklém dvoudveřovém provedení (běžné typy měly čtyři dveře) vlastnil u nás pan Zdeněk Vohradský. Dosti vzácný automobil získal před dvaceti roky od známého veteránisty z Pardubic. Vůz byl sice nepojízdný, naštěstí alespoň, kromě pneumatik, v téměř kompletním stavu. Nicméně zub času vytvořil z původně elegantního automobilu rezavý vrak s vyběhaným motorem a popraskanými písty, roztrženým košem diferenciálu, vyžvejkanými poloosami, nefunkční převodovkou i spojkou, a zničenými brzdami...

     Zdeňkovi Vohradskému tedy nezbylo nic jiného, než se pustit do kompletní renovace. K ní došlo až po mnoha letech, protože v době, kdy pan Vohradský fiátka pořídil, měl v práci svůj první vůz, "laurinku stodesítku", a poté se ještě pustil do renovace vzácného automobilu La Licorne. To již ale byl veteránistou tělem i duší a na bědování manželky si zvykl.

     Renovace Fiatu zabrala zhruba dva a půl roku, takže se vyšperkovaná pětsetdevítka poprvé představila v roce 1991 na soutěži elegance v Roztokách u Prahy. Zní to jednoduše, ale stačí se postavit k nějakému rozpracovanému veteránovi, což je mnohdy jen na špalcích postavený rám s koly a volantem. Neznalý člověk si jistě neumí představit množství mravenčí práce, než vznikne skutečně precizně renovovaný historický automobil.  Zdeněk Vohradský svůj malý Fiat 509 rozebral do posledního šroubku. Díly pak vyčistil, posvářel a netřel. Nevyhnul se ani generální opravě motoru a dalších mechanických částí, zrenovoval karoserii včetně čalounění. Podařilo se mu sehnat pneumatiky, originální reflektory i listová péra a všemu dát nový lak. Kromě chromování si dělal vše sám. Musel kromě jiného zhotovit novou vložku chladiče i nový koš diferenciálu, tentokráte bronzový místo původního hliníkového, který u vozů rád praskal. Také se musel vypořádat s karoserií, která měla na rozdíl od originálu přivařenou pevnou střechu. Proto musel zhotovit i nové hliníkové sloupky, v nichž je zapuštěn rám předního skla.

     A majitel? Ten má rozhodně radost z provedené práce i ze svezení ve sedmdesátiletém staříkovi.