Citroën DS
Od října 1995 až do poloviny dubna 1996 probíhala ve výstavním středisku CIA v Pantinu na severovýchodním okraji Paříže expozice, připomínající čtyřicetiny legendárního Citroënu DS.
Osobitě řešený automobil s prostornou karoserií aerodynamických tvarů a s hydropneumatickým odpružením debutoval v říjnu 1955 na pařížském autosalonu a svým tradičně řešeným konkurentům se tehdy vzdálil o celá desetiletí. Typové označení DS si francouzští příznivci značky upravili na Déesse (česky bohyně) a protože automobil je ve francouštině rodu ženského, uctivali avantgardní déesku jako nadpřirozenou bytost. Citroën DS se vyráběl plných dvacet let, celkem spatřilo světlo světa asi 1.4 milionu automobilů této řady - počítáme-li i kombi, kabriolety, sanitky a vozy karosované na zakázku.
Retrospektiva v Pantinu čítala dvě desítky automobilů řady Citroën DS v různých provedeních, včetně některých velice vzácných exemplářů, s nimiž se člověk setká jen zřídka. Jasnou jedničkou byla mohutná 6,5 m dlouhá a 2,1 m široká prezidentská limuzína, kterou si v roce 1968 objednal Charles de Gaulle. Traduje se, že chtěl mít limuzínu delší než jeho americký kolega Lyndon Johnson, a tak automoiblka Citroën spolu s karosárnou Chapron postavily na upraveném podvozku DS 21 s rozvorem prodlouženým na 3,8 m impozantní vůz s pohotovostní hmotností téměř 2300 kg. Motor byl sériový čtyřválec 2175 ccm s výkonem naladěným na 125 k (92 kW) a poháněl samozřejmě přední kola prostřednictvým čtyřstupňové převodovky, která mu spolu s upravenou chladicí soustavou umožňovala hodiny jezdit krokem - třeba při přehlídkách.
Zadní část luxusně vybaveného interiéru odděluje od prostoru pro řidiče a osobního strážce zaoblená skleněná přepážka, jež se nedá otevřít. Právě to generálovi nejvíc vadilo, a tak do svého odstoupení použil mohutný vůz jen několikrát. Impozantní déesku pak zdědil jeho nástupce Georges Pompidou, poměrně záhy ji však nahradil faetonem, který na podvozku Citroënu Sm opět postavila karosárna Chapron. Prezidentský vůz se nakonec ocitl v soukromé sbírce a na veřejnosti se objevil až v únoru 1985 na pařížské výstavě R´tromobile. Poté byl přes deset let znovu ukryt před zraky zvědaců a fandů, než se opět objevil na výstavě v Pantinu. Vedle řady sériových vozů připomínajících dvacetiletou produkci Citroënu DS a jeho sourozenců jsme v Pantinu mohli obdivovat i několik malosériových automobilů této řady s karoseriemi od firmy Chapron. Ta sídlila na pařížském předměstí Levallois a od konce padesátých let ve vlastní režii vyráběla kabriolety a kupé typu DS, na něž později navázaly i luxusní sedany. Zatímco těchto, na zakázku vyráběných vozů, vzniklo do roku 1974 jen neselé tři stovky, v letech 1960 až 1972 vyrobila karosárna Chapron celkem 1365 kabrioletů řady DS, jenž figurovaly v oficiální nabídce Citroënu.
Dodnes mezi zasvěcenými nesou přívlastek tovární, byť vznikly v karosárně v Levallois a nikoliv v mateřské továrně na nábřeží Javel.
Své malosériové vozy prodával Henri Chapron pod zvučnými jmény: Kabriolety nesly označení Croisette, Caddy a Palm Beach, kupé se jmenovala Dandy, Paris, Concorde a léman, zatímco luxusně vybavené sedany a limuzíny lákaly majetnou klientelu pojmenováním Majesty a Lorraine.
U starších modelů jsou jména kabrioletů a kupé doplněna patřičným členem, takže si na předním blatníku můžeme přečíst např. La Croisette nebo Le Dandy. V Pantinu nás, samozřejmě vedle kabrioletů, nejvíce zaujalo jedno z nejstarších kupé Le Paris, postavené na přelomu let 1959 a 1960, na podvozku ID 19 s dvoulitrovým motorem o výkonu 81 k (60 kW) a vystavované v březnu 1960 na ženevském autosalonu a dále elegantní sedan DS 21 Lorraine ročníku 1970 poháněný motorem 2175 ccm se vstřikováním paliva a výkonem 125 k (92 kW).
Od sériové déesky se čtyřdvéřový vůz s karoserií Chapron liší stupňovitou zádí a poněkud hranatou zvýšenou střechou, nemluvě o luxusní vnější i vnitřní výbavě. Dosahuje největší rychlosti 180 km/h a dodnes díky hydropneumatickému pérování nabízí vskutku mimořádný jízdní komfort. To ovšem platí i pro všechny ostatní automobily řady DS.
Do kategorie kuriozit patří kupé Bossaert DS GT 19 ročníku 1964, jehož karoserii s přídí déesky, ale se zcela změněnou zádí navrhl italský stylista Pietro Frua. Kupé na podvozku DS 19 s rozvorem zkráceným z 3125 na 2655 mm pohání čtyřválec 1985 ccm o výkonu 90 k (66 kW) a vůz se čtyřstupňovou mechanickou převodovkou jezdí rychlostí až 160 km/h.
Hector Bossaert spolu s karosárnou Gété v severofrancouzském Métérenu postavil v letech 1960 až 1965 celkem třináct kupé tohoto typu, do současnosti se však zřejmě dochovala jen dvě z nich.
Někdejší sportovní aktivity automobilky Citroën připomínalo v Pantinu jedno ze soutěžních kupé DS 21 s přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Tyhle automobily byly ve srovnání se sedanem DS zkráceny o více než půl metru a pod kapotou ukrývaly dvaapůllitrový čtyřválec naladěný na dobrých 190 k (140 kW) a spojený s pětistupňovou převodovkou. Hbitá kupé uháněla rychlostí přes 200 km/h a tovární jezdci s nimi sklízeli úspěchy zejména v Marocké a Portugalské rallye. Modrý vůz jsme si mohli prohlédnout v úpravě, s níž Francisco Romaozinho vybojoval v sezoně 1971 druhé místo v Portugalské rallye TAP, když úspěšně překonal nástrahy tří tisícovek kilometrů vedoucích po horských a polních cestách.
V sousedství soutežního kupé stála další kuriozita - závodní spider s hliníkovou karoserií, který si v roce 1958 postavil na zkráceném podvozku DS 19 André Ricou. Zajímavostí je, že motor 1911 ccm mu tenkrát na výkon 125 k (92 kW) naladil turínský kouzelník Virgile Conrero, který použil své oblíbené dvojité karburátory Weber. Ricou je však později nahradil výrobky firmy Solex. Sám tvůrce neobvyklého spideru s předním pohonem s ním několik sezon sbíral vavříny při závodech do vrchu a dodnes je unikátní automobil majetkem rodiny Ricou. Na rozločenou s výstavou v Pantinu jsme si nenechali ujít dvojici motorů, které počátkem padesátých let navrhli pro projekt VGD (později DS) konstruktéři André Lefebvre a Walter Cecchia. Ploché šestiválce - jeden chlazený vzduchem a druhý kapalinou - byly stavěny tak, aby se vešly podélně před přední nápravu. Pod tlakem času a okolností nakonec zůstaly stranou.